Historie

Z historie dávné a zcela nedávné

     V prostoru blízko soutoku řeky Bystřice s Moravou nebylo po celá staletí důvodu stavět školu. Vždyť lidská obydlí, kde mohly žít děti školou povinné, byla odtud až dobrý kilometr k západu za středověkými hradbami města Olomouce a na východ stály přibližně stejně tak daleko teprve první chalupy vesnice Hodolany. Území, které vždy spadalo do katastru Hodolan, bylo od městských hradeb až na dostřel pevnostních děl zcela prázdné, aby obránci mohli na případné dobyvatele dobře vidět. Snaha držet nepřítele v co „nejuctivější“ vzdálenosti od opevňovaného města vedla k tomu, že se v letech 1809-1811 pevnostní linie v tomto prostoru dokonce přesunula až na levý břeh obou řek ve formě pevnostního objektu zvaného Bystřická reduta, chráněného mohutným vyzděným valem lomícím se do pravidelného pětiúhelníku, jehož vrchol sahal až někam do našeho dnešního školního hřiště.

     Úřední zrušení olomoucké pevnosti v roce 1886 významnější změnu do prostoru mezi řekou Bystřicí (Bystřičkou) a hlavním nádražím nepřineslo. Území s předpolím už nepotřebné Bystřické reduty, vykoupené městem v roce 1896, nenabídlo stavební místa pro obytné domy (tedy ani pro školní budovu či jiné užitečné objekty), ale bylo na něm po roce 1907 do roku 1910 vystavěno na dvacet zděných objektů rozlehlých jezdeckých kasáren.

     Střežený plot ohraničující 15 a půl hektaru plochy pak bránil stavebnímu a komunikačnímu rozvoji celého přednádražního prostoru bezmála do konce 19. století.

     Ale brzy po začátku 20. století vyšla městu Olomouci vstříc obec (od roku 1913 město) Hodolany. V pomyslné návaznosti na uliční systém starých Hodolan začala za kolejemi železné dráhy vyrůstat nová čtvrť známá jako Nové Hodolany. Její postup směrem k městu se však v ulici Křižíkově zastavil na úrovni dnešní Zeyerovy o kasárenský plot, přesněji o zeď veliké vojenské jízdárny.

     Od města k Hodolanům pokračovala výstavba prakticky až v závěru třicátých let, a to pouze podél hlavní komunikace k nádraží (Masarykova) otevřené už roku 1888, přibylo i několik činžovních domů v příčných ulicích (Zeyerova, Březinova aj.). Školské potřeby jejich nových obyvatel však zatím stačila pokrýt budova obecné i měšťanské školy v Hálkově ulici, postavené rok poté, co se Hodolany spojily s Olomoucí (1920–21).

     Čilejší stavební ruch vstoupil do dosud téměř prázdného prostoru před olomouckým nádražím teprve deset až patnáct let po druhé světové válce. Před rokem 1960 se postavila – už za hranicí kasáren – pouze budova bývalého KNV a porůznu několik obytných domů v ulicích Vejdovského, Božetěchova, Fibichova, Jungmannova, Březinova, Zeyerova apod. Do roku 1960 se také (po 80 letech!) dokončila zástavba kolem tehdejší tř. Osvobození (Masarykovy) až k nádraží. Soustředěná bytová výstavba s nutnou občanskou vybaveností v přednádražním prostoru (v plánovací dokumentaci tenkrát nazývaném Stavební obvod „B“) však proběhla až v letech 1963–1967.  

     To všechno však už v předstihu vedlo k naprosto nezbytnému rozhodnutí postavit v tomto prostoru také novou školu. Po zbourání staré vojenské jízdárny (1959) a relativně nedlouhé výstavbě mohla slavnostním otevřením v neděli 28. srpna 1960 – před neuvěřitelnými padesáti lety – začít psát své dějiny tehdejší Základní devítiletá škola v Zeyerově ulici.

PhDr. Milan Tichák

(historik – Almanach k 50. výročí založení)

 

Jak šel čas

     Dne 1. září 1960 byl slavnostně zahájen první školní rok na Základní škole Zeyerova v Olomouci. Výstavba školy byla zahájena v roce 1959 v nově vzniklém sídlištním prostoru mezi hlavním vlakovým nádražím a městem. Původní termín dokončení byl plánován na konec roku 1960, ale jak už bylo zvykem v této době, plán se splnil v předstihu a brána školy se otevřela dříve.

     Škola v té době začínala s 832 žáky ve 24 třídách. Na post ředitele byl jmenován František Hrdlička, který zde setrval až do roku 1971, se zástupci Václavem Rýznarem a Josefou Vavříkovou. Již od začátku pracovalo na škole mnoho zájmových kroužků, z nichž zejména ty sportovní přetrvaly do dnešních dní. Škola se postupně vybavovala moderními pomůckami, zřizovaly se odborné učebny fyziky, chemie a přírodopisu. Ve školním roce 1962/1963 byla dokončena stavba druhé tělocvičny a chloubou objektu se stalo vybudování sportovního areálu s lehkoatletickou běžeckou dráhou a asfaltovým hřištěm v roce 1983. To, co se považovalo za nadstandardní vybavení, dnes již samozřejmě nestačí. Proto byl v roce v květnu 2013 slavnostně otevřen moderní sportovní areál, který slouží v odpoledních hodinách i veřejnosti. Vyznavači sportů mají možnost zahrát si fotbal, tenis, volejbal, plážový volejbal, využít tartanový okruh nebo si zaskákat do dálky. Ti nejmenší si pak mohou pohrát na prolézačkách. V roce 2012 došlo v rámci energetických opatření k zateplení celé budovy, čímž získala naše škola dnešní „barevnou“ podobu.

     Počty žáků se na škole pohybovaly v rozmezí 700 až 1000, ve školním roce 1965/1966 usedlo do lavic dokonce 1 037 žáků ve 29 třídách. Škola se v průběhu 70. let zaměřila i na děti s dyslektickými poruchami, pracovaly zde i třídy vyrovnávací. V roce 1986 zde byly zavedeny třídy se sportovním zaměřením na basketbal, kam přišli i žáci z jiných olomouckých škol. Po zániku basketbalových tříd byly zřízeny třídy se zaměřením na volejbal. Vzhledem k tomu, že tyto třídy byly také na ZŠ Tererovo náměstí, došlo k jejich sloučení. Poté ve spolupráci s oddílem HFK Olomouc byly zavedeny třídy s rozšířenou výukou tělesné výchovy se zaměřením na fotbal. V současnosti sportovní třídy již na naší škole nejsou.

     Mezi významné mezníky historie školy patří bezesporu začátek července roku 1997, kdy velkou část České republiky zasáhly povodně. 9. července dostihla přednádraží prostor povodňová vlna, která zaplavila značnou část Olomouce. Nejprve ve sklepích prudce stoupla spodní voda, posléze se od Nezvalovy ulice přelila mohutná vlna přes školní hřiště a zatopila sklepní prostory až po strop. Nejhůře byly postiženy obě tělocvičny, cvičná kuchyně, školníkův byt a skladové a sociální zázemí školní jídelny. V bývalých krytech civilní obrany se zbortily desítky regálů se zásobami učebnic, byly zničeny rezervy školního nábytku a i část audiovizuální techniky. Ihned po opadnutí vody byly z obavy před šířením infekcí zahájeny vyklízecí práce. Jen díky nesmírnému pracovnímu nasazení zaměstnanců školy, kteří nedbali na prázdniny a svou dovolenou, mohla být zahájena výuka již 1. září 1997. Ještě nějakou dobu však trvalo, než se vše vrátilo do původního stavu, především oprava tělocvičen.

     V posledních letech prošla budova školy výraznými změnami, počínaje výměnou oken a konče koridorem mezi hlavní budovou a jídelnou a novou proměnou šaten. Třídy jsou moderně vybavené, učitelé i žáci mohou pracovat s interaktivními tabulemi, samozřejmostí jsou počítačové učebny. Škola disponuje školní knihovnou, cvičnou kuchyňkou, keramickou pecí a jazykovou, chemickou, hudební učebnou.

     Co se týká vzdělávání, do roku 1989, roku sametové revoluce, byl vzdělávací proces jednotný, pedagogické rady byly organizovány na všech školách ve stejný den, vše bylo řízeno direktivní formou z jednoho centra. V dalších 10 letech se dostávají školy do období nejednotné školy. Existují 3 vzdělávací programy, stovky učebnic, tisíce odlišných názorů na vzdělávací proces. Na naší škole probíhalo vyučování podle vzdělávacího programu Základní škola z r. 1996. V průběhu školního roku 2006/2007 připravili učitelé Školní vzdělávací program s názvem Škola pro život, podle kterého vyučujeme od 1. 9. 2007.

     Od září 2009 zde pracuje školní psycholožka, která zřídila Školní poradenské pracoviště, jehož členy jsou také výchovná poradkyně a školní metodici prevence. Posláním je napomáhat těm, kteří školu navštěvují, aby v ní byli spokojeni a cítili se v ní bezpečně.

Mgr. Hana Kramářová

Seznam ředitelů a zástupců školy    

Ředitelé	Zástupci pro II. stupeň	Zástupci pro I. stupeň
František Hrdlička 1960–1971	Václav Rýznar Ladislav Vaněk	Josefa Vavříková Edvard Hogel
Rudolf Hradečný 1971–1974	Jana Pechová Lubomíra Hudíková	Josef Sedláček Marta Ivančíková
Libuše Špačková 1974–1979	Květoslav Sykora	Libuše Bělíková
Jaroslav Zbořil 1979–1990	Libuše Zatloukalová	Anna Košťálová Květoslava Dostálová
Vojtěch Pluháček 1990–1993	Alžběta Brunová	Alžběta Brunová
Vladimíra Cetkovská 1993–1998	Alena Miková	Miloslava Moravcová Běla Schneiderová
Alena Miková 1998–2017	Ivo Karger 1998–2013 Andrea Krátká od r. 2013	Běla Schneiderová
Vladimíra Švecová od r. 2017	Andrea Krátká	Ilona Rohánková